SVÉHO ROZHODNUTÍ JSEM NIKDY NELITOVALA

Rozhovor s naší porodní asistentkou Martinou Skládalovou, která patří mezi dlouholeté opory roudnické porodnice. Za 37 let kariéry porodní asistentky pomáhala na svět hned několika generacím obyvatel města i okolí. Ale zažila i hodně těžké chvíle.
SVÉHO ROZHODNUTÍ JSEM NIKDY NELITOVALA

Která z nich byla nejtěžší?

„Určitě ta, když došlo k uzavření porodnice za doby jiného majitele. To pro nás pro všechny bylo nejhorší. Ale když se podařilo prosadit její znovuotevření, vrátili jsme se všichni do jednoho. Byla tady vždy skvělá parta a skvěle fungujeme dodnes.“

 Každý příběh má ale nějaký začátek. Vraťme se tedy nejprve o pár let zpátky. Jak jste se vlastně stala porodní asistentkou?

„Moje maminka byla zdravotní sestra, takže jsem v tom vyrůstala a hodně jsem za ní chodila do práce. Já jsem nejdřív chtěla být paní učitelka, ale tak kolem 13 let už ve mně začala uzrávat zdrávka. A maminka to nechala na mně. Ať si to prý rozhodnu sama. Ale máma tu práci dělala strašně moc ráda a ani já jsem toho rozhodnutí nikdy nelitovala. V průběhu školy jsem začala chodit na praxi, třeba do Beřkovic nebo do Mělníka. Po třeťáku jsem se ale dostala na prázdninovou brigádu v roudnické porodnici a v tu chvíli jsem měla jasno. Musím říct, že rozhodl pan primář Michalička, to byl primář s velkým P. Už jen když vešel do dveří, vešla osobnost a my věděli, že problém je vyřešený. Občas ho potkám, a dodnes ho zveme i na naše srazy. Celkově ten kolektiv byl skvělý. Všichni jsme táhli za jeden provaz a taky se mi líbilo prostředí.“

 Od té doby se toho ale v roudnické porodnici asi hodně změnilo…

„Ano i ne. Porodnice v Roudnici byla vždy docela slušně vybavené pracoviště. Když jsem sem v roce 1986 nastoupila, třeba sono sice bylo jenom v Ústí a maminky jsme museli posílat na screeningy tam, ale už jsme měli první CTG monitory. A vybavení bylo docela dobré i ve srovnání s okresními nemocnicemi v Kladně nebo Mělníku. Třeba už jsme měli i přenosné dopplery na poslech ozev. Akorát že tehdy byly zvlášť těhotné ženy, zvlášť porodnice. Dnes máme po rekonstrukci z původních deseti celkem 18 lůžek a zase všechny ženy pohromadě. A ročně skoro 800 porodů, což jsme dřív také nikdy neměli.“

Působíte v roudnické porodnici už skoro tři dekády, takže máte možnost srovnávat nejen vybavení, ale i trendy. Jaké jsou ty současné?

„Jde to rychle dopředu a spousta věcí se mění. Ale určitě v ničem nezaostáváme a snažíme se trendy sledovat. V posledních letech to byly třeba změny prostředí. Takže přibyly nadstandardní pokoje, nebo rodinný pokoj. Dnes je hlavním trendem co nejvíce vycházet vstříc potřebám rodiček, aby se při porodu cítily co nejlépe. A v tomto ohledu se snažíme v Roudnici dělat maximum.“

 Zpět k vaší práci. Z pohledu laika je porodní asistentka jen jakási jiná forma zdravotní sestry. V čem je vlastně rozdíl mezi vámi a všeobecnou sestrou?‘

„Rozdíl mezi prací sestry a porodní asistentkou je především v tom, že musíte pečovat o ženu, ale k tomu ještě pečujete o plod. Monitorují se jeho ozvy, eventuelně se asistuje při sonu a podobně. Navíc porodní asistentka musí být v akutním případě schopna samostatně odvést porod a postarat se o matku i dítě do doby, než přijde lékař. Takže do 26. týdne se o ženu může starat běžná sestra, ale potom už přebírá péči specializovaná porodní asistentka. Vedle střední zdravotnické školy, kterou jsem studovala v Kladně, to obnáší nástavbové studium na vysoké škole a v mém případě k tomu bylo navrch ještě specializační studium JIP a porodní sály v Brně.“ Za ty roky jste přivedla na svět už asi stovky dětí. Pamatujete si to první? „Už jsem také přemýšlela nad tím,

kolik těch dětí vlastně bylo, ale statistiky si nedělám, takže nevím. Asi hodně. Ale to první si bohužel nepamatuji. Člověku v hlavě zůstanou hlavně ty nejsložitější situace, kdy se opravdu zapotil. Náročné porody, kdy nejde všechno jak má, kde jsou vážné komplikace a člověk pak má i velkou radost, když se všechno povede zvládnout a všichni jsou zdraví. Ale silné pozitivní zážitky jsou, když rodíte děti někomu, koho znáte. To je jiné, takové hodně osobní. Víc to prožíváte, je to dojemnější. A úplně nejsilnější zážitek pro mě ale byl, když se mi tady narodila vnučka. Sice jsem přišla do práce až když byla dvě minuty na světě, ale i tak to pro mě bylo asi nejvíc.“

U vnučky je zatím asi brzy se ptát, ale jde někdo z vašich dětí ve stopách matky a babičky?

„Bohužel dcera ani syn k práci ve zdravotnictví nemají předpoklady. Vnučce Emě je osm let, takže tam je ještě čas. Ale kdyby za mnou někdy přišla s tím, že chce dělat ve zdravotnictví, já bych jí to určitě doporučila. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych zvolila špatně a že bych třeba měla raději dělat úředníka nebo něco jiného. Ano, práce v nemocnici je časově náročná, ale díky velké opoře ze strany maminky a manžela jsem u toho zvládla i péči o dvě děti. Je to práce, u které cítíte, že má smysl. Že pomáháte. Ale musí to člověka bavit. A já jí mám ráda i po těch sedmatřiceti letech. Když nám sem ale dnes chodí děti, které jsem kdysi odrodila, doprovází je jejich maminky a říkají: „Sestři, to je moje dcera, které jste byla u porodu a teď u vás bude rodit i ona,“ mám pocit, že to uteklo nějak rychle. Až moc rychle.“