Jak jste se dostal k boxu?
„Boxoval již můj otec a já jsem začínal kolem třinácti letech v oddílu Spartaku Teplice. V roce 1978 a 1979 jsem se dostal do československé reprezentace, ale když jsem měl jít na vojnu, při kompletním vyšetření mi zjistili nějaký zdravotní problém. Z vojny jsem dostal odklad a s vrcholovým boxem byl konec. Tak jsem začal od roku 1985 trénovat. Nejdřív v Čechách, potom pět let v Německu. Když jsem se vrátil zpátky, začal jsem trénovat reprezentaci našich kadetů.“

Postupně se z vás navíc stal i sportovní funkcionář a rozhodčí…
„To bylo někdy po roce 2000, po ukončení fakulty, když se zrušila tréninková centra mládeže´a měl jsem nastoupit jako trenér do Sportovního klubu policie. Tehdy mě vedení vyslalo jako zástupce za Českou republiku na světový kongres v boxu WBC Consulting. Díky tomu jsem postupně začlenil náš box do největších světových federací. Byly to špičkové zážitky, a pracoval jsem se skvělými kluky. Vychoval jsem mistry republiky i Evropy, navštívil s nimi zápasy po celém světě a nakonec jsem ještě začal dělat rozhodčího.“

V té době ale také přišly na scénu nové bojové sporty. Thajský box, MMA…
„Jo, ale to je úplně něco jiného. Ty sporty mají stejný silový základ, ale technicky i pohybově je to hodně jiné. Třeba takový thaibox je vlastně sloučením všeho dohromady dle pravidel různých federací. Znám spoustu kluků, kteří dělali řecko-římský zápas a pak šli do thaiboxu. Museli se doučit ruce a podobně, ale nikdy to nefunguje úplně. Je to jiné. S boxem ale mají nové sporty společné to, že jsou fyzicky náročné. Vyžadují zapojení celého organismu a člověk si u nich i vyčistí hlavu. Jen po boxu není tak rozsekaný, jako u fullkontaktu.“

Pocházíte ze severu. Jak jste se nakonec dostal až do Roudnice?
„No já jsem sem připlul. Mám takovou malou loďku, se kterou jsem kotvil v Litoměřicích. Jednou za mnou přišel kamarád a říkal, že má dobré kotvení v Roudnici. Tak jsem sem připlul, našel si tady svou vyvolenou a už jsem tu zůstal.“

A nenapadlo vás tady založit boxerský klub?
„Ale jo, napadlo, protože tady v Roudnici momentálně žádný stabilní klub není. Trénovali tady jen v nějakém fitku, ale dnes chodí všichni individuálně, na klub v tak malém městě není dost lidí. Ale v Duchcově, kde jsem fungoval dřív, dnes trénují chlapi, které jsem vychoval, včetně mého synovce. Těm jsem to předal a oni u toho zůstali. Já už asi nic nového budovat nebudu. Navíc na vybudování nové stáje musíte mít trenéry, asistenty a taky poměrně hodně peněz. A ty tady taky nejsou. Box nemá v Roudnici tradici.“

Takže jste boxerky pověsil na hřebík a už jste jen funkcionář a mezinárodní rozhodčí?
„Určitě se mi po tom stýská. Trénuju si občas sám doma, kde mám na to všechno vybavení, ale člověk musí chodit do práce, do toho jezdím jako rozhodčí, takže času moc není. Co se týká našich boxerů, tak Fabiana Bityqi bude boxovat v květnu s Lópezovou Corzoovou v Brně o obhajobu titulu WBC. Pak bude dalších pět nebo šest zápasů, takže titulů bude letos dost. Ty v Čechách budu pískat asi všechny a zřejmě i něco v zahraničí. Záleží, jak přijdou nominace.“

Jak to vůbec dokážete skloubit s prací řidiče sanitky?
„Díky skvělé paní vedoucí a týmu mi vždy vyjdou vstříc.“

A poznávají vás lidi v sanitce?
„Naštěstí moc ne. V televizi, když pískám zápasy, vypadám přeci jen jinak. Dost lidí mě samozřejmě za ty roky ve sportu zná, takže občas se to stane.“

Říká se, že dnes jsou i silnice bojiště. Takže vozíte boxerky i v autě?
„Ne, to určitě ne. V práci jsem nikdy žádné zásadní konflikty řešit nemusel. Ale kdyby byly, určitě bych je neřešil boxem. Když hrozí nějaký konflikt, tak se ho vždycky snažím spíš nějak usměrnit. Jedna věc je dělat box jako sport a jiná věc je reálný boj. Nikdy nevíte, co se může stát. Stačí třeba jen někoho blbě praštit a je z toho velký průšvih. Lepší se nenechat vyprovokovat a takovým věcem se vyhýbat. Když na to přijde, raději se seberu a odejdu. A tak by to měl asi udělat každý. Když si někdo chce poměřovat síly, měl by to dělat v ringu nebo v kleci a ne na ulici.“