Dvě sestry a jedna sestřenice – 40 let v nemocnici
Zdeňka Jirásková, Jaroslava Jindřichová a Dana Sirová

Za zdmi nemocnice se každý den odehrávají desítky příběhů. Hlavními hrdiny jsou v nich naši  pacienti, jejich rodiny i náš personál. Příběh Dany, Jaroslavy a Zdeňky je přesto v něčem výjimečný. Trvá totiž už téměř čtyřicet let. Na počátku byl dědeček cukrovkář a holka, která nevěděla, jakým směrem se v životě vydat. A podle všeho si nakonec vybrala tu nejlepší cestu…

„O věcech, na které nikdy nezapomenu, bych mohla napsat knihu. V těch čtyřiceti letech v nemocnici je od všeho něco. Veselé i smutné věci, krásné, i ty méně hezké,“ říká dnes jedenašedesátiletá diplomovaná sestra Dana Sirová.

Má na mysli například případ malého chlapce v kómatu, kterého jí před lety přivezli na oddělení. Po těžkém úrazu s mnohočetnými zlomeninami mu lékaři dávali jen minimum naděje. Zrovna on ale patří k příběhům s dobrým koncem. S dnes již dospělým mužem se tak občas setkává v ulicích Roudnice. Ona ví a on ví. To je ta sestra…

Náhoda i děda na inzulínu „My jsme všechny tři vyrostly společně na jednom dvorku. Z jedné strany měli dům naši rodiče a z druhé bydlel strejda s tetou,“ vzpomíná na dětství se svou o rok starší sestrou Zdeňkou v Jeviněvsi na konci 70. let minulého století Dana Sirová.

Nejlepší kamarádkou tehdy byla oběma sestrám jejich mladší sestřenice Jarka z protějšího domu. Ani v jedné rodině ale nebyla zdravotnická tradice a nic nenasvědčovalo tomu, že by se trojice někdy mohla sejít v nemocnici jinak než v roli pacientů. Malou Danu sice bavilo pomáhat dědečkovi píchat inzulín a sterilizovat potřebné vybavení, ale nakonec rozhodla až náhoda.

„Když jsem dodělala gympl, věděla jsem, že na vysokou školu nechci. Ale taky jsem nevěděla, kam bych šla jinam,“ směje se starší ze sester Zdeňka. A tehdy rozhodla náhoda. Naklonila se přes rameno spolužačce a pronesla osudovou větu: Za zdmi nemocnice se každý den odehrávají desítky příběhů. Hlavními hrdiny jsou v nich pacienti, jejich rodiny i náš personál. Příběh Dany, Jaroslavy a Zdeňky je přesto v něčem výjimečný. Trvá totiž už téměř čtyřicet let. Na počátku byl dědeček cukrovkář a holka, která nevěděla, jakým směrem se v životě vydat. A podle všeho si nakonec vybrala tu nejlepší cestu… „Co sis tam teda napsala?“ „Radiologického laboranta do Ústí,“ odvětila spolužačka. Zdena přikývla a do přihlášky ke studiu napsala: RTG laborant.

„Vlastně jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Do té doby jsem dokonce ani nebyla na rentgenu. Ale ve škole mě to začalo neskutečně bavit. A když jsem v roce 1981 skončila a uvolnilo se místo v roudnické nemocnici, neváhala jsem ani chvilku,“ říká dnes dvaašedesátiletá radiologická asistentka.

Nadšením ze studia navíc zřejmě přispěla k tomu, že i její sestra podala přihlášku na střední zdravotnickou školu a následně totéž udělala i jejich nerozlučná kamarádka z vesnického dvorku, sestřenice Jarka. Po její maturitě se tak v roce 1986 všechny tři dívky sešly znovu. Tentokrát ne v Jeviněvsi, ale v Nemocnici Roudnice nad Labem, kde působí dodnes. Dana jako sestra na centrálních operačních sálech, Zdeňka stále na radiologii a Jaroslavu můžete potkávat na chirurgické ambulanci. A v mnoha ohledech jsou vlastně živou kronikou nemocnice.

Nikdy bychom neměnily „Od doby, kdy jsem nastoupila do nemocnice, se tady změnilo snad úplně všechno. Přibyly nové metody, jako je třeba laparoskopie, máme moderní pomůcky, operuje se mnohem častěji a operují se i věci, které se dřív vůbec nedělaly. A v čem je největší rozdíl, to je komfort pro pacienty,“ ohlíží se za svou kariérou v Roudnici nejmladší z trojice Jaroslava.

Kvůli tomu, že se každá věnuje jinému oboru, v práci se potkávají jen velmi sporadicky. Paradoxně se tak nejčastěji vidí v 13 kilometrů vzdálené Jeviněvsi, kde všechno před lety začalo. Dodnes ale zůstávají nejlepšími kamarádkami. Shodnou se na tom, že do penze se rozhodně ještě nechystají a pokud by si měly svou profesi i místo vybrat znovu, neměnila by ani jedna. Zvolily by znovu roudnickou nemocnici.

„Práce tady je kontakt s lidmi. Spousta pacientů k nám chodí roky, znám je a vím, s čím potřebují pomoc. Taky mě často někdo zdraví ve městě a já ani netuším kdo, ale i to k tomu patří,“ směje se Dana a uzavírá větou, kterou v různé formě vyslovila před okamžikem i její sestra a sestřenice. „Jenže mě by tovšechno doma v důchodu strašně moc chybělo.“