Dá se říci, kdo je vaším typickým pacientem?

Máme hodně pacientů, kteří mají závažný neurologický deficit na podkladě vážného poškození mozku z různých příčin. Jsou to také často pacienti, kteří prodělali nějakou těžkou infekci a septický stav a následkem mají multiorgánovou dysfunkci. Ať už je to třeba infekce plicní, břišní a podobně. Zjednodušeně řečeno, nejčastěji jde o pacienty po cévních mozkových příhodách, po úrazech nebo infekcích. Celou situaci velmi komplikuje vzrůstající obezita populace a polymorbidita.

 Zvyšuje následná intenzivní péče pro tyto pacienty šanci na návrat do běžného života?

Je celkem běžné, že pacienty odpojíme od dýchacího přístroje, podaří se nám je i zbavit tracheostomie (tzv. „slavík“) a ve stabilizovaném stavu, a většinou v lepším stavu vědomí, je pak přeložíme na další pracoviště. Zde jsou krátce na dovyšetření a mohou se dostat zpět do domácího prostředí. Je pravda, že dříve, když následná intenzivní a dlouhodobá intenzivní ošetřovatelská péče neexistovala, byla šance těchto lidí na přežití nižší a byli odkázáni jen na ARO.

 Co hraje zásadní roli v tak vysoké úspěšnosti?

Já si myslím, že je to čas. Čas poskytnout člověku prostor, aby se v uvozovkách vyléčil sám. Ono to zní velmi atraktivně říct, že máme moderní přístroje a že medicína pokročila, ale upřímně, my těmto lidem poskytujeme jenom podmínky pro to, aby měli prostor se sami zahojit. Schopnost vlastní regenerace těla je opravdu obrovská a někdy je to až fascinující, co člověk dokáže překonat. Takže my musíme zajistit, aby nedocházelo k dramatickým výkyvům ve vitálních funkcích, aby měl pacient adekvátní výživu, a musíme s ním rehabilitovat. Takže je to multioborová spolupráce sestřiček, fyzioterapeutů a dalších profesí, aby měli pacienti takové podmínky, jaké potřebují.

 Setkala jste se s pacienty, kteří se po dlouhém bezvědomí dokážou zotavit, začnou komunikovat a vrátí se do běžného života? Pamatuje si člověk vlastně vůbec něco z doby, kdy byl bezvědomí?

S romantickou představou, že by si ten člověk něco vybavoval nebo měl nějaký takzvaný zážitek z druhé strany, jsem se bohužel nikdy nesetkala. Ale kdyby se někdo zeptal, jestli jsem zažila něco mimořádného, co by se dalo označit jako zázrak, tak jeden jsem zažila relativně nedávno. Měli jsme tady mladého muže po mimonemocniční zástavě oběhu. Vypadalo to s ním velmi špatně. Asi rok byl v apalickém stavu nebo též vigilním kómatu, tedy s těžkým poškozením mozku a těžkou poruchou vědomí. Takový pacient je ležící, spontánně otvírá oči, ale pohled ani pohyby nejsou cílené. A tento pán po roce intenzivní péče začal cíleně reagovat a začal nás vnímat a skutečně se probral do dobré kvality vědomí. Samozřejmě že jeho organismus byl velmi zatížen tím vším, čím prošel, včetně opakovaného selhání orgánů, ale probral se. Přitom i my jsme byli přesvědčeni, že k tomu nedojde. Po takhle dlouhé době je to velmi výjimečné. Většinou zlepšení, pokud k němu má dojít, vidíme během prvních tří měsíců.

 Dá se tedy říct, že pacient vnímá, i když je v bezvědomí?

Pro řadu studií se dělala měření tzv. evokovaných potenciálů, kdy se takovému pacientovi pouštěl zvuk a sledovala se reaktivita mozkové kůry, která je sídlem vědomí. Reakce pacienta jsou zpočátku jenom vegetativní, tzn. vidíme třeba jen rozkolísanost tepové frekvence, krevního tlaku, teploty, pacient se může opotit, začervenat se a podobně. Často jsou to právě návraty těchto jednotlivých bazálních reflexů, kdy vidíme, jestli je tam nějaká perspektiva, nebo pacient bude stagnovat. Nicméně pacienti skutečně reagují na podněty. Nemusí to být jenom od rodiny nebo nějaký zvukový vjem, ale jakýkoliv dotek, kontakt anebo při manipulaci. Takže my vlastně sledujeme tuto reaktivitu obnovování základních reflexů. Jestli tam je, nebo není. A z toho lze často odvodit, jaká mozková centra jsou funkční a jestli se postupně obnovuje nějakým způsobem jejich aktivita.

A jak víme, že ty podněty mají skutečně dopad na léčbu?

Ze své klinické praxe můžu říct, že ano. Existuje řada prací, které se věnují neurokognitivní rehabilitaci na vědecké bázi, dělají se také studie na zvířatech. Ty potvrdily, že pokud jsou zvířata v prostředí, které je stimulační, tak se jim daří lépe než těm, která jsou někde samotná a deprimovaná, nemají podněty ze zevního prostředí a strádají. To platí i u lidí.

 Jak důležité je u těchto pacientů zapojení rodiny?

Nejzásadnější je návštěva u lůžka. Mluvit, sdělovat běžné věci ze života. Nemusí to být nic světoborného. Jednoduše vyprávět, co jsem dělala, jakou jsem měla cestu, jenom na blízkého mluvit, držet ho za ruku. Dotek, jak víme, uvolňuje oxytocin, hormon štěstí a lásky, takže pohladit ho po hlavě nebo po ruce, to si myslím, že je to nejlepší a nejhezčí, co rodina může udělat.

 Jsou v oboru následné intenzivní péče i nějaké aktuální trendy?

Aktuálním trendem je například telemedicína, kdy jsme schopni pacienta monitorovat vzdáleně a mít neustále přehled o jeho vitálních funkcích. Už nemusíme k lůžku, abychom se podívali, jestli má v pořádku tlak, jak vypadá tepová frekvence a další věci. Jsme schopni to sledovat online, distančně. Stačí mít u sebe tablet nebo telefon, kde vidíte neustále vitální funkce daného pacienta.

 Takže dnes by s trochou nadsázky bylo možné dělat intenzivní medicínu na home office?

Je to komické, ale teoreticky by to skutečně díky technice bylo možné. Prakticky to samozřejmě nejde, protože osobní kontakt žádná technika nenahradí. Je to jen prostředek, který nám zjednodušuje práci, zlepšuje monitoring a přispívá ke zlepšení péče.

 Dá se i v tak technologizovaném oboru, jako je intenzivní medicína, věřit na zázraky?

Ano, protože každý člověk nebo každý organismus je originál a individuální a my nikdy nedokážeme stoprocentně předpovědět, jak se který stav vyvine. Známe statistiku, jaká je pravděpodobnost, ale nikdy nemůžeme říct jistě, dopadne to tak nebo onak. Často po nás rodiny chtějí právě nějakou přesnou předpověď, kdy se pacient probere a jaké má šance. Takhle exaktně to prostě nefunguje a právě to dává prostor těm případům, kdy se člověk překvapivě dokáže vrátit do života, takže to by se dalo nazvat zázrak. A to je vlastně i to, proč mám ráda intenzivní medicínu. Zůstává v ní prostor i na malé zázraky.