Při této příležitosti jsme paní primářku vyzpovídali.

—

Vždycky jste chtěla dělat lékařku? Kdy a proč jste se rozhodla pro dermatologii?

Při výběru povolání na gymnáziu jsem uvažovala i o studiu přírodních věd, konkrétně biologie, zeměpisu apod., ale nakonec zvítězila medicína, protože můj otec byl lékař, tak jsem měla k tomuto povolání blízko.

Otázka výběru oboru po ukončení studia – byla následující, chtěla jsem pracovat v menším oboru a raději bez nutnosti chirurgického zaměření. Zvažovala jsem např. neurologii, oční… Nakonec zasáhla náhoda, že v Karlových Varech na kožním oddělení bylo volné místo a tak jsem skončila na 13 let v nemocnici v Karlových Varech na kožním lůžkovém oddělení.

Jak dlouho již pracujete v sokolovské nemocnici a jaká byla vaše profesní dráha?

Po roce 1990 jsem se z osobních a rodinných důvodů přestěhovala do Sokolova, kde bylo volné místo na poliklinice, kde dosud pracující lékařky odešly. V r. 1993 dostavěli v Nemocnici Sokolov Pavilon E, kde bylo naplánováno lůžkové kožní oddělení, tak jsem se přihlásila do výběrového řízení a nastoupila jako primářka. Lůžkové oddělení fungovalo do r. 2003, kdy při reorganizaci krajského zdravotnictví bylo uzavřeno a zůstala ambulance s tzv. stacionářem.

Jste původem ze Sokolova?

Ano jsem původem ze Sokolova. Moji oba rodiče nastoupili v 50. letech na Sokolovsko na tzv. umístěnky – otec lékař a maminka učitelka, oba z vnitrozemí.

Co vás na vaší práci opravdu baví? Co vás naplňuje?

Je to práce s lidmi, i když nyní na ambulanci je to někdy opravdu náročné. Ale na počátku, když jsem pracovala na lůžkových odděleních, byla práce rozmanitější. V podstatě od promoce v r. 1978 jsem se plně věnovala své profesi, stále jsem se vzdělávala, jezdila na kongresy, školení, kurzy. Mám radost, když diagnostikuji zvláštní onemocnění a když se podaří neduh vyléčit. V posledních letech je to i zásluhou nové biologické léčby, která pomáhá pacientům s lupénkou a atopickým ekzémem.

Jak relaxujete? Dokážete nechat pracovní problémy za branou nemocnice? Umíte odpočívat?

Samozřejmě jsem se věnovala i rodině, vychovala své dvě děti, prakticky sama s pomocí mých rodičů. S dětmi jsem hodně sportovala, oba hráli tenis na sokolovských kurtech, tak to byla většinou náplň našeho volného času, než odešli do škol do Prahy. Jezdili jsme na lyže na Bublavu a Boží Dar.

V současné době odpočívám spíše pasivně, čtu, luštím křížovky, chodím do bazénu na tzv. aquaerobic, do divadla. V posledních letech jsem dost cestovala, s kolegyněmi jsem navštívila země jihovýchodní Asie (Srí Lanku, Thajsko, Bali) a řadu evropských zemí.

Jaký jste vy sama pacient? K lékaři ani náhodou? Léčíte se sama?

Myslím, že jsem celkem poslušný pacient, drobné neduhy si léčím sama, ale ty závažnější nechávám na specialistech (v oborech jako kardiologie, oční, gastroenterologie). Snažím se o tzv zdravý životní styl, i když ne vše se daří. Nekouřím, nepiji alkohol, jen s tím pohybem je to trochu horší, zvláště s postupujícím věkem.

Co byste vzkázala pacientům?

To je těžké, snad aby byli více tolerantní a pokorní k nám lékařům i ke svým nemocem. Vždyť i my lékaři jsme jen lidé, máme své starosti, nejsme žádní „andělé“ nebo „bohové všemocní“.

V pondělí jste oslavila krásné životní jubileum, máte nějaký nesplněný sen?

Nemohu říci, že bych měla nějaký nesplněný sen, prožila jsem život snad plnohodnotný. Jediné, co mě trápilo a trápí, že mám resty v jazykových znalostech. Chtěla jsem více umět cizí jazyky, zvláště angličtinu, což se mi i přes veškerou snahu, ne zcela povedlo.