Co Vás na práci lékaře nejvíce baví/motivuje?

Jak víme od primáře Sovy, ortopedie lidské tělo z gruntu mění. Je to tvůrčí činnost, a to mě baví. Mám dobrý pocit z toho, když se noha, která má na začátku špatný tvar, operací změní k lepšímu.

Proč jste se rozhodl v ortopedii věnovat právě hlezennímu kloubu a noze?

Když dokončíte školu a nastoupíte jako sekundární lékař na ortopedii, očekává se od vás, že se postupně naučíte celé spektrum operací. U většiny z nich asistujete, postupně dostáváte prostor indikovat vlastní operace. Když jsem já začínal, byly operace nohou považované za takové učební výkony, které když zvládnete, dostanete důvěru k dělání těch opravdu důležitých věcí. Já se rozhodl prostor mně přidělený zaplnit výhradně nohama, protože se mi nechtělo čekat až budu dostatečně starý, abych si zasloužil implantovat endoprotézy. Zlomová pro mě byla návštěva prvního Evropského kongresu chirurgie nohy, kde jsem zjistil, že existují zralí ortopedi, kteří se věnují pouze nohám a naplňuje je to.

Máte nějakou oblíbenou operaci nebo zákrok?

Ze všech operací, které dělám, mám nejradši zákroky na patní kosti.

Většina lidí slyší hlezenní kloub a představí si podvrtnutý kotník, ale to asi není to, co nejčastěji řešíte?

Akutně podvrtnutý kotník vídám v ambulanci skutečně zřídka, protože moje ambulance není koncipovaná na léčbu traumat, ale setkávám se někdy s následky takových úrazů. Nejčastěji je to chronická nestabilita, která může po poranění vazů hlezna vzniknout, a která se v některých případech musí řešit operací.
Kladívkové prsty, vbočený palec nebo ploché nohy patří mezi nejčastější deformity nohou. S jakým z těchto problémů za Vámi chodí pacienti nejčastěji?
V podstatě jste je vyjmenovala. V oblasti hlezna a nohy ale všechno souvisí se vším, propojení zadní a přední části nohy je komplikované a deformita, kterou vidíme na pacientovi jako dominantní, bývá často jenom projevem hlubšího problému, který je nutné hledat. Často jej objevíme ve vyšších etážích, ať už je to zkrácený lýtkový sval nebo vadné postavení kyčelních kloubů.

Trápí halluxy, tedy vbočené palce, skutečně mnohem častěji ženy? A jsou na vině vysoké podpatky?

Ano, je to tomu tak, ale není to samozřejmě stoprocentní. Důvodů, proč se palec vbočí, je více. Patří mezi ně dědičnost, vrozený tvar kloubních ploch na kostech nohou, kvalita pojivové tkáně a také styl obouvání. Mám celou řadu pacientek, které říkají, že vysoké podpatky nikdy neobuly, a přesto mají palec deformován. Velice časté také je, že pacientka vidí pokročilou deformitu u své babičky, méně pokročilou u své matky a ráda by se vyhnula tomu, že by dospěla do stejné situace.

Co v takovém případě radíte?

Je jasné, že dědičnost ani vrozené dispozice neošálíte, ale určitě to není důvod k apatii. Je důležité protahovat lýtkové svalstvo, aktivně tvarovat nožní klenbu cvičením a samozřejmě volit pohodlnou obuv s dostatečným prostorem pro prsty. Velký potenciál vidím v barefoot obouvání.

Je možné udělat totální endoprotézu hlezenního kloubu? A jak často taková situace případně nastane?

Na rozdíl od kyčlí a kolen se náhrady hlezenních kloubů dělají daleko méně. Je to dané hlavně tím, že hlezenní klouby méně často podléhají degeneraci. Také v mezinárodní ortopedické společnosti nepanuje jednoznačná shoda, za jakých okolností je správné tyto operace dělat. Existují odpůrci endoprotéz a naopak jejich nadšení propagátoři. Já patřím spíše k propagátorům, ale u této operace více než u jiných platí to, že je nutné vycházet z individuálních potřeb a představ pacienta. Ve Vršovické zdravotní implantujeme endoprotézu hlezna asi tak pětkrát za rok, zatímco ostatních endoprotéz několik set, ten poměr je jasný.

Jak můžeme chránit své nohy v rámci prevence?

Nosit pohodlné boty vždy ve správné velikosti. Dodržovat hygienu, měnit si denně ponožky, chodit na pedikúru. Protahovat lýtkové svalstvo, cvičit si s prsty. A když se objeví bolesti, které nemají tendenci spontánně odeznít, navštívit ortopeda.

Dokázal byste odhadnout jaké trendy čekají ortopedii nohy v následujících letech?

Jednoznačně je to inklinace k miniinvazivním metodám, to už se děje a určitě se některé další operační postupy budou měnit v tomhle smyslu. Nohy také bude možné lépe vyšetřit. S mými dalšími kolegy bychom rádi do České republiky dostali možnost vyšetření pomocí takzvaného zátěžového CT. Jde o konvenční CT, ale namísto toho, aby pacient ležel v tunelu, stojí uprostřed prstence. Tím, že je vyšetřovaná noha zatížena vahou těla, má výsledek vyšetření výrazně vyšší vypovídající hodnotu. Dalším jasným trendem pak bude vyšší počet případů syndromu diabetické nohy, to má souvislost se strmým růstem počtu diabetiků v populaci.

Říká se o Vás, že jste k pacientům velmi lidský, vstřícný a otevřený. Proč je pro Vás komunikace s pacientem a jeho důvěra důležitá?

Jestli se tohle o mně skutečně říká, tak z toho mám velikou radost. Snažím se ke všem lidem chovat tak, jak bych chtěl, aby se oni chovali ke mně. Já sám jsem rád, když dostávám jasné a srozumitelné informace. Chci vědět co mě čeká a do jakého jdu rizika. A nemám rád, když mi někdo dává najevo svoji převahu, že se v dané problematice orientuje, zatímco já ne. A obecně mám rád lidi a jsem rád, když se na sebe usmíváme.

Jak nejraději relaxujete?

Žádnou speciální metodu nemám. Relaxuju vlastně pořád, když nepracuju. Jsem cykloturista, mám rád hořké ležáky a zvuk rockové kytary.