Jan Kmeť: Je to pro tebe velká změna, být vedoucím fyzioterapie?

Vzhledem k tomu, že jsem předtím několik let pracoval jako vedoucí fyzioterapeut na lůžkovém rehabilitačním oddělení a měl na starosti několik fyzioterapeutů a ergoterapeutek, tak vlastně stejně, jen ve výrazně rozšířeném měřítku.

Jan Kmeť: Je něco úplně jinak, než sis představoval?

Pokud se budu držet slova představoval, tak je úplně jinak naprosto všechno. Neboť jsem si vždycky myslel, že vedoucí má nohy nahoře, bere nechutně veliký balík peněz, podřízení zaměstnanci udělají po jeho „dobrých radách“ vše za něj a on už si jen jezdí na dovolené :-D. Realita nemůže být od představy vzdálenější. Ale pokud budu mluvit vážně, tak jsem celkem překvapen objemem administrativy a takové té mravenčí práce, která není vůbec vidět, ale bez které by fungování celého našeho týmu velmi drhlo.

Jan Hořejší: Máš pro mě nějakou radu, když si sám byl vedoucí fyzioterapie tak dlouho?

 Těch věcí je mnoho, ale myslím, že nejdůležitější je udržovat příjemné prostředí, aby kolegové i pacienti cítili „rodinnou“ atmosféru, ve které se budou dobře zotavovat. Ale jeden tajný tip ti dám. Nikdy nepodceňuj význam recepce, která je vstupní branou a dělá první dojem. Navíc ti dokážou se spoustou organizačních věcí pomoct (často i se snídání a svačinou 😊). Zaměstnanci asi nikdy nebudou mít nadřízeného vyloženě rádi, což k tomu patří a myslím si, že určitý odstup nebo nadhled musíš mít.

Jan Kmeť: Doufám, že jsem ti tu zanechal fungující tým. Chystáš nějaké velké změny?

Velké změny určitě nechystám. Souhlasím s výrokem někoho moudrého, že každá změna je statisticky k horšímu.

Myslím, že za doby tvého panování jsme se měli dobře. Chci tedy pokračovat a dále optimalizovat procesy, které vedou k fungujícímu týmu. Jediná věc, kterou bych rád dotáhl, je větší spolupráce a zapojování studentů a studentek fyzioterapie do praxe u nás na pracovišti. Myslím, že čím více motivovaných studentů bude z našich vysokých škol vycházet, tím více bude růst i prestiž a kvalita rehabilitace jako celku.

Jan Hořejší: Co si vlastně o vzdělávání fyzioterapeutů myslíš ty?

Školy jsou u nás kvalitní a fyzioterapeuti, kteří přijdou po bakaláři, se nemusím bát pustit k pacientům. V rámci studia měli spoustu hodin praxe, a proto se ani oni nebojí s pacienty hned samostatně pracovat.

Dle mého názoru je trochu problém v postgraduálním vzdělávání, protože se nabízí množství kurzů, které mají různou kvalitu. Existují i kurzy zahraničních lektorů, které mohou být lákavé, ale nejsou u nás certifikované, a proto je nelze uznat vzhledem k pojišťovnám. Přijde mi, že je občas složité se v tom zorientovat, resp. najít rovnováhu mezi potřebami nemocnice a tím co chtějí samotní fyzioterapeuti (zaměstnanci).

Jan Kmeť: Jak ty ses vlastně dostal ke studiu fyzioterapie?

Rád bych odpověděl nějak vzletně ve smyslu, že již od mládí jsem měl rád lidi, pohyb a detektivky a tady se to krásně prolíná, neboť přijít na kloub některým pacientským potížím je opravdu taková detektivní práce. Ale ve skutečnosti jsem jen „zhrzený“ prototyp neúspěšného medika. Nejdříve jsem studoval pár let medicínu, ale tam mi to mým vlastním přičiněním nevyšlo, tak jsem chtěl alespoň něco vystudovat a fyzioterapie byla na fakultě sice obor vedle, ale rozhodně ne krok vedle 😊. Takže jsem nakonec velmi šťastný a spokojený, jak se moje profesní dráha vyvinula.

Jan Hořejší: Pro tebe je fyzioterapie asi srdcovkou, když sis teď s novou pozicí nechal jeden den ambulance s pacienty. Jak se ti na nové pozici daří?

Změnu jsem už potřeboval. Trávil jsem v práci dost času navíc, aby všechno fungovalo. Doma jsem byl docela málo, až mě děti na obrázcích nemalovaly buď vůbec nebo jen do rohu, jako že je tatínek v práci. Díky nové pozici mám flexibilnější pracovní dobu. Ale znám se, kontakt s pacienty by mi chyběl, tak jsem si nechal alespoň jeden den. Víc bych nestíhal, a navíc bych ti tady zbytečně „očumoval“.

Jan Hořejší: Když říkáš, že by ti pacienti chyběli, máš pocit, že se jejich přístup v průběhu času zlepšuje a jsou ochotnější se aktivněji zapojit?

Ano i ne. Za ty roky mám dost pacientů, kteří ke mně chodí pravidelně, znám je a u nich vidím postupnou změnu v jejich posturálním chování, protože mají od začátku zájem o své tělo pečovat. Jiní byli zprvu trochu skeptičtí, ale poté co jim fyzioterapie pomohla, začali mít zájem více naslouchat mým doporučením. Co se týká nových pacientů, tak nechávám na nich, co si ode mě vezmou. Dřív jsem se snažil jim své myšlenky více vnutit, teď už vím, že to nejde.

Jan Kmeť: Co tebe baví nejvíc na práci s pacienty?

Je toho víc, ale nejvíce ta rozmanitost pohybových strastí a chybných posturálních návyků. Ta práce mi dává smysl, když vidím, jak umíme lidem ulevit od bolesti (někdy částečně, někdy úplně) a zároveň je navést, jak tomu v budoucnu předcházet nebo stav alespoň udržovat a nezhoršovat.

Jan Kmeť: To znám. Často snažím vysvětlit svým příbuzným, že musí sami něco dělat, aby je tělo nebolelo. Co vy, máte to v rodině taky tak, že za tebou každý chodí o radu, ale ve skutečnosti chce, abys ho jen „prokřupnul“?

Musím říct, že ani ne. Každý bych chtěl rychlé a snadné řešení problému, jenže někdy to jde a někdy zas ne. V rehabilitační medicíně to bez aktivní spolupráce pacienta nejde a moje rodina to už ví, takže jsou rádi, že se mají s kým poradit, ale vědí, že hlavní práci musí nakonec na sobě odvést sami 😊.

Jan Kmeť: Teď se ti přiznám, že já patřím k těm spíš nespolupracujícím pacientům, jakmile bolesti přestanou, tak moje motivace ke cvičení rychle mizí a když se objeví, jdu sem do Vršovic za některým z fyzioterapeutů, ať s tím něco udělá.

Jan Hořejší: My tě tu vždycky rádi vidíme.