Marta Vondráčková – hlavní sestra

Marta Vondráčková – hlavní sestra

Jste hlavní sestra na klinice VZ, máte pod sebou přes 100 sester a sanitářů, to je asi poměrně náročná práce?

Práce hlavní sestry je velmi různorodá a občas náročná. Zatím mě tato práce baví a doufám, že i dává smysl. Za dobu, co pracuji na pozici hlavní sestry, se učím nepoužívat výraz „že něco nejde“. Nejvýstižnější jsou slova Jana Wericha „Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.“

Co to vlastně obnáší být hlavní sestrou?

Práce hlavní sestry obnáší každý den něco jiného, od administrativy, která se týká především kontroly faktur, vykázaných implantátů, zpracování mzdových výkazů a personálních záležitostí, tak i občas služba na některém z lůžkových oddělení anebo výpomoc na ortopedickém operačním sále jako instrumentářka. Moje práce je zejména o komunikaci a řešení každodenních problémů a situací, které přináší provoz a interpersonální vztahy na jednotlivých pracovištích. Tím, že nejsme velké zařízení typu fakultní nemocnice, se známe navzájem. Vím, co můžu očekávat od svého personálu a je to i naopak. Ti, co pracují ve VZAS delší dobu, velmi často vědí, jakou větu použiji dříve, než jí vyslovím. Jsem trochu cholerik, ale vždy umím svůj personál vyslechnout.

Je o Vás známo, že stále sloužíte s pacienty, zvykla jste si na noční směny?

Sloužím v případě, že je na některém oddělení nedostatek personálu nebo v situacích, které vyžadují navýšení počtu zaměstnanců na směnu. Myslím, že není vůbec špatné, aby vedoucí pracovník občas odpracoval směnu na oddělení či ambulanci, a to ze dvou důvodů. První je, že úplně neztratíte kontakt s oborem. Druhým důvodem, z mého pohledu, je to, když se oddělení dostane do personální krize, má vedoucí pracovník pomoci a ne jen řídit od stolu. Noční směny mi vyhovují více než denní, ale mám je jen výjimečně.
Pamatujete si svůj první den v práci? Co se od té doby zlepšilo?
Nastupovala jsem v létě roku 1995 na JIP ortopedie v Kolíně a rok poté jsem zakotvila na operačních sálech, kde jsem zůstala do roku 2015. Dodnes vzpomínám na bezvadný kolektiv tohoto oddělení. Myslím, že od té doby došlo k navýšení počtu sanitářů a ošetřovatelů, kteří pomáhají při práci na odděleních. V době, kdy jsem nastupovala do práce, sloužila sestřička většinou sama.

Je něco, na co jste za tu dobu obzvláště pyšná?

Z profesního pohledu jsem pyšná na veškerý personál, který pracuje pro Vršovickou zdravotní a.s. V době, kdy je celorepublikový nedostatek zdravotnického personálu, máme na našich odděleních stabilní kolektivy. Na všech odděleních umí personál držet při sobě a ve chvílích, kdy jde do tuhého mě vždy mile překvapí svou soudržností a snahou udržet poskytovanou péči a vzájemně si pomoci. Na oddělení následné intenzivní péče zvládá celý kolektiv práci o ventilované pacienty, kteří potřebují dlouhodobou intenzivní a odbornou péči. Personál lůžkové rehabilitace umí společně vracet pacienty zpět do běžného života poté, co je jejich tělo v něčem zradilo. Sestřičky, lékaři a sanitáři na oddělení ortopedie zvládají s úsměvem péči o pacienty po ortopedických operacích. Samozřejmě nesmím zapomenout na sestřičky a fyzioterapeuty v ambulantním provozu VZAS. Ze soukromého pohledu jsem pyšná na svou rodinu.

Máte i něco, čeho se obáváte?

Obávám se období, kdy bude nedostatek všeobecných a praktických sester, a tím bude muset dojít k omezování poskytované péče. Bohužel toto povolání nepatří mezi atraktivní, jeho výkon je náročný a velmi zkomplikovaný systémem vzdělávání. Nejenom že po celý profesní život se musí sestřička učit novým věcem, také na to, aby mohla pracovat bez odborného dohledu, musí studovat spoustu let.

Jak se, při tak náročné práci, udržujete v kondici?

O udržování v kondici se u mě nedá vůbec mluvit. Všichni, kdo mě znají, vědí o mé odporu k jakémukoliv sportu. V dnešní době populární jízdu na kole využívám jen na nákupy a cestu do kavárny. V psychické pohodě mě udržuje rodina a přátelé. Ráda si přečtu dobrou knížku, starám se o zahradu a chodím na procházky se psem.