Když to nevzdáte, může se podařit i zázrak

Ve dvaceti letech Mirek přišel při nehodě o obě dolní končetiny. Přesto se nevzdal. Špičková lékařská péče, práce ergoterapeutů, fyzioterapeutů, protetiků a síla vlastní vůle ho nakonec společně přivedli do reprezentačního týmu i na taneční parket.
Když to nevzdáte, může se podařit i zázrak

Pacienti po amputaci čelí vždy velké výzvě, jak se vrátit do běžného života. Na oddělení Následné rehabilitační péče v Nemocnici Vršovice jsme připraveni jim pomoci a být jejich partnerem na další cestě k novému pohybu. 

Na našem oddělení se věnujeme v rámci Školy chůze nácviku chůze s protézou po amputaci dolní končetiny. Jedná se o komplexní péči, na které se podílí různé odbornosti od rehabilitačního lékaře, přes fyzioterapeuty a ergoterapeuty, až po odborníky na výrobu protéz.

Amputace dolní končetiny je velký a nevratný zásah, zpravidla spojený se záchranou života– ať už pro závažný úraz anebo onemocnění cév. Vidět pacienta po amputaci, jak sám odchází z oddělení, je pro mě ohromnou motivací pro další práci,“ říká k tomu Hana Bidrmanová, DiS., fyzioterapeutka specializující se na Školu chůze.

Stav po amputaci je pro pacienta velmi psychicky i fyzicky náročný. Téměř každý se chce zase postavit na nohy, ale ne všichni jsou schopni toho skutečně dosáhnout. Ve chvíli, kdy se pacient rozhodne s danou situací bojovat, často je jeho velkým přáním znovu chodit. Jako první, jakmile to zdravotní stav dovolí, přijde na řadu výroba protézy. Tu spolu s protetikem důkladně řešíme a pomáháme pacientovi vybrat ten typ pomůcky, který pro něj bude optimální. Je potřeba si uvědomit, že tím celý boj nekončí, ale naopak začíná. Pacienta čeká mnoho práce a není to jednoduché.

Co vše je třeba se naučit, vysvětluje naše fyzioterapeutka Hanka: „Je nutné, aby se pacient naučil správně pomůcku používat, aby chůze s ní byla přínosem a nikoliv přítěží. Jako první musí zvládnout správné nasazení, zvyknout si snášet jistý tlak v protéze, naučit se stabilně stát. Pak přichází na řadu trénink využívání protézy jako pevné opory v chůzi, a současně její použití do kroku bez námahy. Jde o tvrdou dřinu a pacientovo odhodlání je pro nás naprosto zásadní. Ale není na to sám, jsme tu dohromady jako tým, fyzioterapeuti, protetik a kreativně nás doplňuje ergoterapeut.“

Jeden z těch šťastnějších příběhů máme tu čest vám představit – náš pacient Mirek se opět zvládl postavit na nohy. A nejen tak někde, ale dokonce na své svatbě.

Mirkovi se stal úraz ve dvaceti letech při nehodě s vlakem.

Přišel o celou jednu dolní končetinu a druhá byla zachráněna pouze ke koleni. V nemocnici strávil asi tři čtvrtě roku. S první narychlo vyrobenou protézou na jedné noze odjel do rehabilitačního ústavu, kde se naučil stát. Protézu i na druhou nohu už mu lékaři i protetik rozmluvili s tím, že s takovýmto postižením u nás nikdo nechodí, a že vozík bude pro něj rozhodně pohodlnější. Dalších patnáct let se pohyboval pouze na vozíku. Sportovního ducha z něj ale ani tragická událost nevyhnala a dostal se do sportovní reprezentace v parahokeji. Sen o tom, že bude chodit, ho neopouštěl.  Vozík se zdá být pohodlný, ale jak Mirek říká: „Ve vozíku jsem stále ohnutý, trápí mě bolesti zad a loktů a otlačeniny na hýždích. Odhodlání znovu se postavit na vlastní nohy podpořila moje nastávající manželka svým přáním, abych u oltáře stál vedle ní. Už nebylo na co čekat.“ Jeden z Mirkových fyzioterapeutů z Centra Paraple mu doporučil protetika, který by se do výroby tak složitých pomůcek nebál pustit.

Tím odvážným byl Ing. Jan Červený, z firmy Protetika Medica, který se výzvy nezalekl. Domluvili se, že to zkusí, i když to opravdu není obvyklé. Nejdříve vyrobili jednu protézu, až později druhou. Celý proces byl prodlužován a komplikován schvalováním pomůcek zdravotní pojišťovnou. „Pojišťovna požadovala video záznam chůze, jako důkaz, že jsem schopen pomůcky používat. A to i přes jednoznačné vyjádření indikujících lékařů, že jsem toho fyzicky schopen,“ říká k tomu Mirek a Ing. Červený ho doplňuje: „Kvůli pojišťovně bylo nutné vyrobit testovací pomůcky, které by ovšem, v případě zamítavého stanoviska zdravotní pojišťovnou, nikdo neuhradil.“ Když už byly protézy vyrobené, nastal čas, pustit se do práce a učit se chodit.

O Nemocnici Vršovice a Škole chůze po amputaci se Mirek dozvěděl od pana Červeného. „Protetik mi doporučil svou dlouholetou kolegyni Hanku Bidrmanovou, teď už mého nejlepšího chodícího parťáka, která se mnou byla od mých prvních kroků, či spíše přešlapů a pádů. Učila mě chůzi v bradlovém chodníku, házení míčem, kopání do míče pro stabilitu, cvičení s gumou ve stoji,“ upřesňuje Mirek a pokračuje: „Doktor i ostatní mi říkali, že vozík je pro mě pohodlnější… Ano, z pohledu pohodlí měli pravdu, ale mít možnost po patnácti letech se narovnat a vychutnat si ten pocit z chůze, bylo a je k nezaplacení.“

 

 

Co k příběhu Mirka říká Ing. Jan Červený z Protetika Medica?

Oboustranná amputace bývá vždy velkou výzvou pro všechny, kteří se podílejí na procesu vedoucímu k chůzi s protetickými pomůckami. Tu zásadní roli má v celém příběhu samotný pacient, jeho odvaha, trpělivost a pevná vůle. To ostatně platí i pro pacienty s jednostrannou amputací. Žádná pomůcka za pacienta vykonávat pohyb nebude, a to byla také jedna z prvních informací, kterou jsme si s Mirkem před výrobou pomůcek ujasnili. Nikdy nevíme, jak velké je ve skutečnosti odhodlání samotného pacienta. O to větší má protetik radost, když se ukáže, že nešlo jen o slova plná odhodlání, ale že to opravdu pacient chce a něco pro to udělá. Kombinace exartikulace v kyčelním kloubu a kolenním kloubu je velmi problematická, a to z hlediska nalezení správného pohybového vzorce, který si pacient musí osvojit. Jsem nesmírně rád, že můžeme v rámci multidisciplinárního týmu spolupracovat se zkušenými kolegy z Nemocnice Vršovice, kteří mají bohaté zkušenosti s konceptem tzv. Školy chůze pro pacienty po amputaci. Díky vzájemné spolupráci ortopedického protetika s fyzioterapeutem, ergoterapeutem a ošetřujícím lékařem můžeme nastavit celý proces tak, aby Mirek využil celé spektrum funkcí, které mu protetické pomůcky mohou nabídnout. Zároveň je to velká motivace pro všechny, kteří to předem vzdali a třeba to ani nezkusili. Je vidět, že i po patnácti letech na invalidním vozíku můžete začít jinou kapitolu svého života, viděnou opět z perspektivy své původní výšky. A to není málo!

 

Hana Bidrmanová, DiS. popisuje situaci z pohledu fyzioterapeuta.

Náš kolega protetik nám zavolal, že by potřeboval pomoci s jedním pacientem s nezvyklým postižením, kterému vyrobil protézy.  Zda bychom se ujali jeho rehabilitace. Známe jeho vysoce odbornou a precizní práci, má mnohaleté zkušenosti a důvěřujeme mu. Také rádi přijímáme výzvy, tak jsme souhlasili. Nejdříve jsme se potkali s Mirkem při pár ambulantních konzultacích, během kterých jsme si ujasnili, že pokud se bude chtít naučit chodit na dvou protézách, jedna návštěva týdně je naprosto nedostatečná. Domluvili jsme se na třítýdenní hospitalizaci, během které budeme mít možnost každodenně trénovat. Mirek je velký sportovec zvyklý na dřinu, tak mu nevadilo, že během společných cvičení z něj teče pot proudem. Musel se naučit stát na protéze se zachovanou částí levé nohy poté, co patnáct let pouze seděl. Musel se naučit používat pánev do švihu tak, jak to nikdy v chůzi nedělal. Zkrátka mnoho koordinačně náročných úkonů, aby pohyb vypadal jako chůze. Jednou z překážek, kterou musel překonat, byl strach z pádu na zem vzhledem k jeho výšce a k tomu, že kontakt s podlahou má pouze přes dvě protézy.

Hodně nám pomohl bradlový chodník a Mirkovy silné paže, které ho nenechaly padnout. Učili jsme se, jak zvládnout techniku vstávání ze židle nebo vozíku. Zkoušeli jsme i vstávání ze země, to ale často končilo neúspěchem. Když už zvládl chůzi v bradlech pěkně a bez velké námahy, čekal nás nácvik chůze s francouzskými holemi. Zpočátku strach výrazně zhoršil kvalitu chůze, ale protože Mirek je dříč pokračoval i v domácím prostředí. Domluvili jsme se na zopakování hospitalizace, až se vrátí z mistrovství světa v parahokeji. To jsme ještě nevěděli, že přivezou cenný a tvrdě vybojovaný bronz. Po návratu z mistrovství jsme mohli pokračovat a vše směřovat k tomu, aby na své svatbě mohl stát na vlastních nohách. Zvládli jsme chůzi i venku, v terénu, což jsem si na začátku opravdu nedovedla představit. Klobouk dolů před jeho pílí a odhodláním.